Do Amsterdamu a zase zpátky na elektřinu

Nic se nevyrovná zkušenosti na vlastní kůži. A tak jsme si řekli, že je na čase zjistit, jaké to je jezdit po Evropě na delších cestách v elektromobilu. Začátkem tohoto roku nás čekala služební cesta do nizozemského Almere poblíž Amsterodamu. A než letět letadlem, tak jsme se v našem oddělení Mobility Services společnosti E.ON rozhodli, že vyzkoušíme jízdu elektroauty. A to hned dvěma najednou. Tenhle nápad se ujal rychle. Ve své práci se sice podílíme na výstavbě infrastruktury v Česku, ale k podobným zkušenostem z praktického provozu se zase tak často nedostaneme a je něco jiného jezdit po městě kolem kanceláře a vydat se do tisíc kilometrů vzdáleného místa.

Půjčili jsme si Mercedes-Benz EQC a Hyundai Kona Electric a po dvou v každém autě vyrazili na cestu. Dopředu avizujeme, že jsme nechtěli srovnávat auta v ostrém provozu. Jen jsme využili nabídky našich partnerů. Cílem bylo, abychom si udělali vlastní obrázek na dálkové cesty po západní Evropě v elektrickém voze. Chtěli jsme zkrátka zjistit, zda má tahle varianta cestování smysl.

 

Problémy hned na startu

Samotná cesta začala v 10 hodin dopoledne u naší stanice v Praze u obchodního domu Globus Zličín.  Jeli jsme ve dvou posádkách a zhruba v půli cesty jsme se ve vozech prohodili. Auta nebyla úplně nabitá, a tak jsme vyrazily směrem na Kladruby. Už během plánování trasy nám došlo, že společná jízda dvěma elektrickými auty s sebou nese požadavek na dvě rychlodobíjecí stanice na každé zastávce. A takovouto lokalitu jsme našli u čerpací stanice v Kladrubech. Bohužel došlo k peripetiím se spuštěním druhé stanice a skoro půlhodinka na mrazu pro obětavého kolegu, než s helpdeskem zprovoznil dobíjení, byla dosti nemilá. V tento moment jsme byli dost na vážkách, zda mělo vůbec smysl takovou cestu podnikat. Podle odhadů se mělo jednat o zhruba tisíc kilometrů, které jsme měli zdolat za 16 hodin. K tomu jsme v hlavách začali připočítávat podobné nepříjemnosti a řekněme si na rovinu, že nálada nebyla optimální.

eon-EV-roadtrip_almere

Nicméně jsme si dali hodinku oddech, teplou polévku, kávu a jeli jsme dál. Další zastávka byla za 200 kilometrů v německém Geiselwindu, kde má E.ON stanici se čtyřmi 150 kW dobíječkami. Vedle byly hned tři pobočky globálních fastfoodů, tři restaurace, kavárny a další zázemí. Zde už se nám obrázek o dálkovém cestování elektromobily rozjasnil. Auta jsme nabili za 40 minut, dali rychlé jídlo a vyrazili na další cestu.

Není třeba zmiňovat, že obdobných stanic různých provozovatelů je v Německu dostatek. V podobném duchu se tím pádem nesl i zbytek cesty. Nevyužívali jsme registrace. Všude, kde to bylo možné, jsme platili za jednorázové tarify.

 

Bez karty dobíječka nefungovala

Musíme říct, že k našemu překvapení se následně jednalo o velmi komfortní cestování, které se zásadně nelišilo od cesty vozem se spalovacím motorem. Trasou přes Norimberk, Frankfurt a Kolín nad Rýnem jsme dorazili do hotelu ve městě Almere téměř vybití kolem půlnoci. U hotelu byla samozřejmě dobíjecí stanice. Píšeme samozřejmě, ale to spíše ironicky. Na západ od nás je to hodně časté. U nás máme k takovému stavu ještě kousek cesty. Přestože jsme si to naplánovali, dobíječka ten večer nefungovala. Nevadilo nám to. Další den dopoledne jsme měli volno, tak jsme si mohli dobít na dalších blízkých veřejných stanicích.

Vybrali jsme stanici u McDonald´s přibližně tři kilometry daleko v obavách o skutečnosti zobrazovaného dojezdu. Po příjezdu jsme zjistili, že stanice nepodporuje jednorázové dobíjení a musí se použít pouze registrace s kartou. V tu chvíli mělo EQC dojezd už jen sedm kilometrů. Nutno dodat, že odhad nešidilo a velmi vytrvale nás na nízký dojezd upozorňovalo už od čtyřicátého kilometru. Zádrhel byl v tom, že na tuto stanici jsme museli povyjet po dálnici a další rychlé dobíjení bylo kolem 10 kilometrů daleko. Už jsme hledali kontakt na nejbližšího servisního partnera Mercedes-Benz, ale naštěstí přijela hodná paní s e-Golfem a nechala nás pár kWh cucnout. Možná nám ani nerozuměla a chtěla nás mít z krku, nicméně s úsměvem pomohla.

Vyzkoušeli jsme pak i holandskou síť Fastned, která fungovala stejně bezchybně jako Ionity v Německu. Jen už bylo nutné stáhnout appku a registrovat se. Dobili jsme téměř do plna a vyrazili do hotelu a následně na školení.

Cestu zpátky jsme jeli jiným směrem. Volba padla na necelých 900 kilometrů dlouhou trasu přes Hannover, Lipsko a Drážďany. Kromě vyzkoušení nezprovoznitelné stanice EnBW jsme jeli zpravidla po síti Ionity. Vyjeli jsme zhruba v pět hodin odpoledne a s hodinu a půl trvající přestávkou na spánek jsme dorazili do pražských Čakovic něco málo po sedmé ráno.

Účelem cesty bylo zjistit, zda má elektromobilita smysl i na dálkovou dopravu. Po nepříjemném startu musíme říci, že ano. Má však svá ale, na které se chceme ještě blíže podívat.

 

Čas navíc nejde ošidit, ale…

Jako první namítají lidé přidaný čas na cestu. Tomu se nedá oponovat a ani se to nikam neschová.  Dle plánovače tras by cesta trvala necelých 10 hodin čisté jízdy. Reálně si samozřejmě dáte alespoň dvě zastávky, jednu na jídlo, druhou na kávu a toaletu. Tam se vejdete do hodiny a půl až dvou hodin.  Nám první cesta s úvodními peripetiemi trvala 14 hodin. A to jsme stavěli pravděpodobně o jednu zastávku více, než bychom museli. To odbouráte, když budete s elektrickým autem nějakou dobu fungovat. Jaký je tedy rozdíl? Jednalo se přibližně o rozdíl dvou hodin na dvanáctihodinové trase. Pro někoho to je moc, pro jiného ok. Záměrně tady nezmiňuji Teslu. U té zkrátka víme, že je technologicky dál a rozdíl jako správný lídr smazává o něco lépe a rychleji.

eon-nabijeci-stanice-EV-roadtrip_geisewinkel

Milovníci rychlé jízdy z dálkové trasy elektroautem asi nebudou nadšeni. Na druhou stranu, mohou si vybrat rychlejší, nebo řekněme požitkovější jízdu s následným zpomalením díky častějšímu dobíjení, anebo po dálnici pojedou běžnou rychlostí a baterie jim vydrží delší dobu. To už je volba každého.

Náklady na takovou cestu mohou být také tématem k diskuzi. S elektroauty, ktera jsme zvolili my, jsme se pohybovali ve středním až prémiovém sektoru, kde majitel vozu na spotřebu sice hledí, ale koruna nebo dvě na kilometr pro něj není parametr, který by příliš řešil.  Z našeho testu to vypadá, že elektroauto se jeví jako cenově nevýhodné. Nesmíme ale zapomínat to, že to byla dálková cesta, kterou nepodnikáme tak často, a tak jsme neměli registrace u jednotlivých provozovatelů dobíjecích sítí. Dobíjeli jsme tedy za jednorázové ceny. Kdybychom jezdili na podobné trasy častěji, registrace si uděláme a cena rázem klesne. Tady tím pádem není jednoznačné stanovisko.

Elektrický vůz se také zkrátka nechová jako vůz se spalovacím motorem. Změnit tedy musíme náš úhel pohledu na jeho užívání. Člověk musí uvažovat nad tím, že ho bude nabíjet, kdekoliv zastaví a bude to možné. To vyžaduje hustou síť dobíječek a tady nemyslíme jen ultrafasty na dálnicích, možná spíše naopak klidně malé, pomalejší dobíječky ukaždého obchodního domu po deseti kusech, na obecních parkovišťátkách a podobně. V ten moment, kdy máte hustou síť různorodých dobíječek, se postupně smazává nepříznivý poměr času tankování oproti dobíjení.

Ekologii záměrně necháváme nakonec, protože to je věčné téma. Ano, baterie mají svá proti v komplikované těžbě surovin, náročné výrobě, těžší recyklaci a možná i další úskalí. Na to se dá samozřejmě argumentovat zlepšováním technologií a určitých pravidel. A vyprodukované emise? Lokálně samozřejmě nula. Jinak by se dalo hovořit o průměru energetického mixu země na kWh, ve které jsme dobíjeli.

eon-EV-roadtrip_ionity

Jak jsme psali na začátku, účelem cesty bylo si dokázat, zda má elektromobilita smysl i na dálkovou dopravu. Celý princip má svá ale a samozřejmě záleží na každém, jak se k těm ale postaví. Kromě hlavní nevýhody – o něco delší čas jízdy, bychom měli brát v potaz četné plusy, které jsou jednotlivě možná nezajímavé, ale jako celek jsou ohromně pozitivní. Patří mezi ně zejména výrazně mírnější dopady naší cesty na životní prostředí. Nebo také skutečnost, že svou ochotou používat elektromobil jako běžný dopravní prostředek dodáváme odhodlání také ostatním. Dáváme také signál všem výrobcům automobilů, že stojíme o evoluci mobility a jsme ochotni přijmout i nějaké ty mírné nedostatky těžkých začátků. Stačí se podívat na historii. První automobily měly také svá ale. Je jasné, že hlavní význam přechodu na elektromobily nepocítíme na úrovni jednotlivců, nadšenců, ale až při zapojení velké části naší společnosti. S trochou nadsázky se dá říci, že dnešní elektrovůz není o dnešku, ale o budoucnosti.

 

Autor: David Vobořil

Přečtěte si další články